Single post

Co to znamená pomoci potřebným? Dobročinnost?

Dostala se ke mně otázka, proč roušky prodáváme. Že je lepší je darovat. Mrzelo mě, že si někdo myslí, že bych měla vydělat na něčím neštěstí nebo strachu. To bych nikdy neudělala.

Je dost možné, že jsem „jen“ pod tlakem všech těch událostí a špatně jsem si to vyložila. Na druhou stranu tohle může napadnout kde koho. Proto jsem vlastně ráda, že se mě daná osoba zeptala. Vlastně jí děkuji za inspiraci k tomu, aby vznikl tento blog. 🙂

Ráda bych, abyste si na nás udělali sami vlastní obrázek. Myslím, že je nekonečně mnoho forem dobročinnosti.

Roky 2001 – 2004

Dá se na to odpovědět, i darování mám už rozjednané. Ale, abych nepředbíhala. Vezmu to pěkně od začátku. Už na střední škole, co jsem začala chodit na brigády, něco vydělala, a nebo měla kapesné, potkala jsem box se sbírkou na slepecké psi, vždycky jsem jim něco dala. Někdy 20 Kč, jindy 100 Kč. Což na studentský nepravidelný příjem není zanedbatelná částka. Ale za ten pocit, že pomáhám, to vždycky stálo. A jak mě napadlo pomáhat? Protože mě rodiče od mala učili, že je potřeba pomáhat potřebným.

Roky 2004 – 2010

Na vysoké škole, když jsem byla studijně v Portugalsku, jsem dávala peníze dětem na ulici. Víte, nebyl tak povoleny potrat, takže ty počty lidi na ulici, s vrozenými deformacemi, bez oči, srdce mi pukalo…to nešlo nepomoct. Neměla jsem znalosti ani zkušenosti s tím, že jsou nějaké chráněné díly. Dnes vím, že se žebrání nemá podporovat. Ale v dané chvíli mi to přišlo správné.

Roky 2010 až dnes

Co jsem začala podnikat, když jsem viděla, že někdo je v nouzi pomohla jsem. Zaměstnala jsem toho člověka, abych mu mohla pomoci. Místo toho, abych darovala jednorázově peníze. Nebo sem jim dala jednorázovou práci. Kamarádům, blízkým, známým. Kdo mě zná, tak ví.

2015 – 2019

Vím, dá se pomáhat charitám, stejně tak může být v nouzi nějaký známý. Někdy potřebují pomoci i lidé kolem vás, jednotlivci, kteří nikoho nemají, jsou nemohoucí a je potřeba doma uklidit, nakoupit, odvézt je k lékaři, nebo jen být poblíž. Ani sama nevím, kolik měsíců jsme se denně při práci starala o blízkou osobu v nemocnici. Nemluvě o finanční pomoci, která byla pro danou osobu nezbytná. Velikou poklonu tímto dávám sanitářům, zdravotním sestrám a lékařům v nemocnici i na LDN. Nemají vůbec jednoduchou práci, i za běžných podmínek. Natož dnes s koronavirem 22. 3. 2020 (9-tý den karantény).

Také je důležité postarat se o rodiče, nebýt jich, tak tu ani nejsem… 🙂

2016

Jednoho dne mi vola kamarádka, že je zraněný pejsek od bezdomovce, srazilo ho auto a není na jeho péči, přispěla jsem částkou 5 000 Kč. Průběžně tu a tam jsem nakoupila psí nebo kočičí krmivo a odvezla do útulku.

 

2019

Je-li jsme někam autem, to jsem byla těhotná a na odpočívadle u dálnice byl pán na vozíčku s amputací a prodával kominíčky, malé černé. Koupila jsme si jich 8, abych mu pomohla, pak je rozdala pro radost ostatním. Jednoho jsem si schovala 😊 pro sebe.

 

2019

Sedím doma, těhotná, nemůžu do práce, příjmy klesli, ale přišel mi dopis, že potřebují peníze pro děti do nemocnic. Pošlu alespoň 500 Kč. Ať to ty děti tam dobře snáší a rychleji se uzdraví.

Za ta léta, když bylo doma něco navíc, tak jsem to spíše darovala, než prodávala. Vozili jsme věci do Sue Ryder Praha – pro pomoc o seniory.

Občas si koupíme časopis Nový prostor. Necháme dýško příjemné obsluze.

Firma Hilarion s.r.o. – podologický institut

Už druhým rokem se pravidelně staráme o nohy dětí v jednom nejmenovaném centru, kde jsou autistické děti v denní péči.

2020

Nedávno jsme poslali 2000 Kč pro chlapečka s postižením svalů.

Vidíte, za ta léta, máme pomáhání v krvi. A baví nás to.

Snažíme se pomáhat a držet pohromadě. 14.3. 2020 jsme obvolali všechny klienty a dočasně zavřeli Hilarion. Snažíme se být doma a dodržovat nařízená opatření. Děláme to pro sebe a pro ty ohrožené a starší, abychom je neohrožovali.

To, že máme nasmlouvané roušky vzniklo tak, že před cca třemi týdny jsem začala obvolávat firmy a shánět nanovlákno, že bude potřeba šít roušky pro vlastní potřebu a třeba i na prodej. Nesehnala jsem, ale firma co nanovlákno vyrábí se ozvala, že až budou mít, mohou mi nějaké roušky prodat. Nasmlouvali jsme si podmínky a dodací lhůty, samozřejmě nemocnice mají přednost. Díky tomu, že jsme začali včas a pán byl vstřícný, můžeme něco málo nabídnout.

A ano, část roušek jsme se rozhodli darovat jednomu oddělení v nemocnici, kde nám pomohli, když bylo potřeba. Ale nemůžeme zafinancovat roušky pro celou nemocnici. To mají na starost jiné instituce.

Jsem zaměstnavatel, mám odpovědnost za firmu, odpovědnost vůči dodavatelů, splátky, a závazky za zaměstnance, nějak na běžné výdaje firmy vydělat potřebujeme. Měsíčně máme kolem 500 klientů, kteří k nám chodí se zarůstajícími nehty a teď nemůžeme ošetřit ani jednoho. Nyní máme jen fixní výdaje a žádný příjem.

Každý pomáhá jak umí, někdo vstřícným slovem, někdo úsměvem, jiný jde potřebným nakoupit, my se snažíme svůj čas investovat do shánění a zařízení všeho potřebného, nabídnout dezinfekce na ruce na plochy, rukavice, aby naši klienti mohli mít klid, že dělají pro ochranu sebe a rodiny maximum. To je naše pomoc. Můžu zkusit spíchnout nějakou roušku a rozdávat je, ale jestli mi jedna rouška zabere asi hodinu? Nikdy jsem to nedělala a šicí stroj jsem si koupila, ale ještě ani nerozbalila…

Tak snad už chápete, že v mých očích je prodej roušek etický čin. Chtěli jste, abych si sáhla do svědomí? Ok, udělala jsem to. A je absolutně v pořádku.

Moje pomoc vypadá hold jinak. A no, je na ní marže. A ano, budu se z toho snažit pokrýt běžné fixní náklady naší firmy, abychom mohli dál jako firma existovat, pomáhat lidem se zarůstajícími nehty. Chránit je před ne vždy nezbytným strhávání nehtů… Vždyť víte, že jsme podologický institut a pomáháme lidem i s pletí. To je zase jiný příběh.

Držím všem palce ať to zvládneme. Bude dobře. Jde o to ochránit ty starší a lidi s oslabenou imunitou, aby je to neporazilo. Když někdo umře, to už se nikdy nezmění. Každý máme nějaké starší v rodině kolem sebe, nebo i mladé ohrožené, které máme rádi a stýskalo by se nám po nich.

Finančně se vždycky oklepeme a dáme do kupy. Maminka žila za války ve Vietnamu, když vidím ty dokumentární filmy, v jakých podmínkách, je mi do pláčem divím se, že vůbec byla jaká byla. Nevím jak bych se s takovou situací vypořádala, když bych byla na jejím místě.

Máme rodiny, blízké, kamarády, známé a máme se rádi… i když nás občas někdo pozlobí.

Buďme vděční. Já jsem vděčná za vše co mám, jsem vděčná, že jsem na světě. Jsem tu ráda. Pomáhejme si i tím, že na sebe budeme hodní, usmějeme se a vše zvládneme, jak nejlépe umíme.

S pokorou a láskou Petra

Majitelka značky Hilarion s.r.o. – podologický institut

Napsáno 22.3.2020

Leave a Comment